S tím, že nemáme čas, máte pravdu. Slyším to pořád. S kamarádkou jsme nebyly rok na kafe (určitě víte proč), další nemůže přijet, protože (kvízová otázka) a já už jsem to tak nějak přijala. Já čas, třeba na kamarády, určitě mám. A kdo chce, ať spěchá... 

Na to ale nemusíte jezdit do Londýna. Já z našeho Vietnamce na rohu také nemám pocit, že by byl vystresovaný, slovo děkuji slýchám velmi často, dokonce i to klábosení s cizími lidmi - např. na zastávce MHD se stává, že si přisedne člověk, který má potřebu mi něco sdělit (třeba že paní bolí nohy, tak si na chvilku sedne, než to přijede...) Nechápu. Myslím, že se stačí jen víc dívat kolem sebe. Na to nemusím jezdit do ciziny.

Jano, to máte samozřejmě pravdu. Občas to zkouším i v Česku. Ale je fakt, že když na někoho promluvím třeba ve vlaku, spíš na mě lidi koukají jako na magora. Odvykli jsme si komunikovat spolu.