Před pár dny jsem se po dlouhé době sešel s bývalou kolegyní. Říkejme jí pracovně Eva. Šikovná holka, jen o něco mladší, než já. Čili z pohledu moderní personalistiky prakticky nezaměstnatelná. Tím spíš, že má děti.
Snažím se ji povzbuzovat. Vím, že to dneska není snadné, ale přesto věřím, že když se člověk snaží, nakonec práci sežene. Když mi ale napsala mailem svoje zážitky z posledního pohovoru, skoro se mi chce říct, že může být jedině ráda, že ji nevzali. Ostatně – posuďte sami:
Tak jsem včera byla na druhém kole pohovoru ve vzdělávací agentuře. Ředitelka si tam vzala všechny své podřízené a řekla jim, ať se mě ptají na co chtějí.
První dotaz: Máte děti a musíte se o ně starat? Jaký k nim máte vztah? Další dotazy typu, to si myslíte, že jako matka můžete pracovat na asistenstké pozici pro naši firmu a bude jezdit včas do práce? Pak další "kolega" se ptal na znalosti počítače typu, co znamená uživatelská znalost, umíte ve Wordu a Excelu? Tak jsem mu vysvětlila, že mám mezinárodní certifikát ECDL a zjistila jsem, že ten důležitý nafoukaný inteligent ani nevěděl, co to je.
Ředitelka celou dobu mlčela, dokonce oni na ni byli i dost drzí, třeba na ni vystartovali, že ona nikdy nechodí včas do práce, tak nemůže vědět, jaká je doprava atd. No, zírala jsem!!! Další asi dvacetiletá dáma mi řekla, že zadává úkoly formou, že na každého křičí, prostě se všichni ke mě chovali jako k naprosto bezcenné osobě, která by nic nezvládla a hlavně má děti, což brali všichni jako největší problém.
Takže, jestli ještě někde se mě na tohle budou ptát, už asi budu muset odpovídat jinak než doteďka, že všude říkám, že už jsou soběstačné a hlídání mám. Mít děti přece není důvod špatně pracovat! Hlavně se na to ptát nemají a aby to řešili půl hodiny jako velký problém a pak, že bych včas nejezdila do práce a ponižovali přede mnou ředitelku, to byla docela síla!
Pak mi ještě řekli, že paní ředitelka by mě nedávala úkoly, ale oni a všichni najednou a chtějí je mít vždy okamžitě vyřešené, jinak jsou zvyklí, aby tam asistentka byla klidně do 21 hodin večer, než to všechno udělá. Že je to hodně rozsáhlá agenda a musela bych si ji rozvrhnout tak, abych to zvládala. To se jim vzhledem k dětem a tomu, že bych jezdila pozdě! do práce prý vůbec nezdá. No, nemám k tomu víc slov. Dokonce Adam, když jsem mu to líčila, byl v šoku, že s tímhle se ještě nesetkal. Už jsem fakt hodně unavená.
Vůbec se jí nedivím. Nejraději bych tady zveřejnil, o jakou jde firmu. Ale ruku na srdce, dost podobně to vypadá v mnoha dalších českých firmách, a lhostejno, jestli malých lokálních, nebo velkých globálních.
Nepřípustné otázky na děti mi připadají jak z jiného světa. Jiná přítelkyně, která sama pracuje jako personální šéfka, mi vykládala před pár dny o zkušenostech na západ od nás: její kolega jí říkal, že si v podstatě ani netroufne po telefonu se uchazeče zeptat, jakého je pohlaví.
Firma, kam chtěla Eva nastoupit, doufám brzo zkrachuje. Jak může takový podnik být úspěšným dodavatelem vzdělávacích programů? Hloupý personál a slabá ředitelka, ideální kombinace! Nejspíš tam pracují samé staré panny, které jak jen slyší slovo dítě, dostanou osypky.
Pokud byste věděli o volném místu asistentky a hledali na ni opravdu spolehlivou a pracovitou paní, neváhejte a napište mi, rád vám jednu takovou doporučím.
Poznámka autora: Příběh je pravdivý, jen jsem skutečné osoby nahradil jmény Eva a Adam.
