Terezínské utrpení vynáší slavné holandské spisovatelce

Češka Dagmar Hilarová strávila dětství v terezínském koncentráku. Psala si deník, který se jí ale v totalitním Československu nepodařilo vydat. Holanďanka Miep Diekmannová byla úspěšnější, překlad vydala v několika jazycích a šikovně kasíruje peníze za vydání knihy, kterou nenapsala.

Faksimile rukopisu právě vychází českySvoboda Servis

Příběh je to smutný a zapeklitý. Smutný nejenom proto, že na jeho začátku byl transport Dagmar Hilarové do Terezína. Smutný i proto, že se najde někdo, kdo ani trochu neváhá jej uloupit a vydávat za vlastní dílo.

Smutnější o to, že Miep Diekmannová je známá nizozemská spisovatelka, která napsala celou řadu knížek pro děti. Hodně jich vyšlo i v češtině, věřím, že řada dívek si ještě dnes vzpomene na Annejet má problémy.

Smutný je také proto, že ukazuje, jak k ničemu jsou všechny možné autorské svazy a instituce. I když už tehdy Dagmar Hilarová bojovala za svoje práva, nebylo jí to nic platné.

Jak už to u smutných příběhů bývá, nechybí ani kauze ukradeného deníku komické prvky – například vysvětlení paní Diekmannové, proč knihu vlastně napsala ona a ne paní Hilarová, která si v koncentráku psala deník. Holandská spisovatelka prý převzala jenom Dagmařiny básně, knihu ale napsala sama, protože ona přece nedovedla psát prózu.

I úplný laik asi tuší, že napsat poezii je přeci jen o řád těžší, než napsat prozaický text. Korunu všemu nasazuje fakt, že Dagmar Hilarová byla členkou Syndikátu novinářů i Svazu spisovatelů a za svůj život publikovala na šedesát knih.

Nemluvě o tom, že Miep Diekmannová napsala svoji knihu v holandštině téměř na chlup stejně, jak to slovo od slova stojí v terezínském deníku Dagmar Hilarové. Mít stejný nápad, to se může stát, navíc napsat knížku formou deníku z koncentračního tábora, to není zase natolik originální myšlenka, že by nemohla napadnout někoho dalšího. Ale slovo od slova?

A co teprve, když i hlavní postava knihy Jiří (Dagmařina láska z Terezína) přísežně prohlašuje, že domnělou autorku holandské verze vůbec nezná, naopak ale ví, že to byl jeho bratr, kdo Češce Dagmar poradil, aby deník vydala? Mimochodem, Jiřího bratr se jmenoval Ota Pavel, ano, ten známý český spisovatel.

Pak už je snad jasné, že se jedná o literární loupež století. Všechna fakta usilovně shromažďuje na webové stránce dagmar-hilarova.hilarius.cz autorčin syn Evžen Hilar, který už třicet let bojuje za uznání autorství svojí maminky.

Ale zdá se, že i tento smutný příběh bude mít zasloužený šťastný konec.

V současnosti vyšla ve stokusovém nákladu faksimile rukopisu knihy Nemám žádné jméno, poprvé česky. V kavárně pražského Domu knihy Kanzelsberger se jednadvacátého září uskuteční prezentace knihy – svoje svědectví zde přednese pan Jiří Pavel, knize dokonce požehná vrchní pražský rabín Karol Efraim Sidon. Do Vánoc by se na knihkupeckých pultech mělo objevit řádné vydání deníku, které právě připravuje Nakladatelství Lidové noviny.